"When I get sad I stop being sad and be AWESOME instead. True story!"
Barney Stinson

My true story about sugar and life...

31. august 2011 at 19:03 | Klárí ♥ |  Topic of the week
Když jsem si původně přečetla tohle téma, řekla jsem si, že to může být cokoliv. Někdo napíše povídku, vysvětlí slovo příběh, nebo napíše nějaký svůj zážitek. Můj původní záměr bylo napsat také nějakou povídku. Jenže pak mě napadlo vyprávět opravdový příběh, nic vymyšleného ani nudný zážitek z prázdnin, ale realitu. Příběh o tom, jak mi zjistili cukrovku.



Pro mě to začalo pátkem 17.9. 2010, když jsem byla u obvodní dokotorky na obyčejné kontrole, jenom narychlo, před školou. Byla jsem se zeptat, jaký vitamin mi chybí, když mám čím dál větší žízeň a v noci se budím na toaletu. Čekala jsem nějakou formalitu, doktorak mi vzala krev a poslala rovnou do nemocnice.
A tam jsme seděli... a čekali, co přijde. Pak už jsme byli ve strohé ordinaci a nepříjemná doktorka nám jen suše sdělila:
Vaše dcera má cukrovku. Já vím, je to hrozné, ale nedá se s tím nic dělat... Ano je to na celý život.
Rozplakala jsem se. Vzpomněla jsem si na mého, už zesnulého dědečka, který ve stáří cukrovku taky míval. Píchal si inzulin.
A tak to celé začalo. Strávila jsem týden na dětském lůžkovém oddělení a postupně se naučila jak do sebe píchnout jehlu, jak vážit a počítat jídlo. Bylo to strašný. Já, která se děsí i obyčejnýho očkování, jsem do sebe měla bodat jehličku?! Byť byla krátká a maličká, nešlo to. Ale s vidinou, že odsud to jinak nepůjde jsem to zkusila... jednou.. dvakrát... A najednou to nebylo tak hrozný. S každým jídlem jsem to přijímala jako výzvu, jako další krok směrem domů. Hrozně moc mi pomohly kamarádky, které se za mnou stavili na návštěvu. Vlastně celá moje třída to věděla hned další školní den. Neměla jsem se za co stydět, jak mi neustále opakovala edukační sestra. A říct to všem ostatním pro mě byl ten nejmenší problém, jsem extrovert a nemám problém s mluvením před lidmi.
Když jsem konečně byla doma tak jsem zjistila něco zarážejícího. Po celou dobu jsem se bála, že mi to jídlo bude chybět, to že jsem si musela jídlo vážit, počítat mě děsilo. Ale ne tolik jako, že jsem neměla chuť k jídlu. Normální režim, pravidelně šest jídel denně, se mi zdál přehnaný. Ano, pořád bych si ráda dala sladkosti, ale normální jídlo bylo, nečekaně, přebytek.
Bylo to těžký, netušíte, jaký je všude kolem nátlak. Celý svět okolo Vás je plný jídla, lidé co potkáváte na ulici, přátelé, příbuzní i obyčejné reklamy. Všude to co nesmím, vlastně smím, ale jen v určitém množství a daném čase. Občas mám pocit že, musím zhřešit, jinak zešílím!
Tak mě napadá, že jsem Vám zapoměla vysvětlit co to vlastně je cukrovka. Nezbývá mi nic jiného než Vás zahltit alespoň trochou nudných fatků. :) Odborně, nebo chcete-li lékařsky, Diabetes millistus prvního typu. Je to něco jiného než má Váš Děda, nebo Vaše Babička. Prvního typu znamená, že můj vlastní autoimunitní systém (to v našem těle, co vyloučí, nebo zničí cizí a nežádoucí věci co se tam dostanou nedopatřením, nebo nehodou) se z nějakého nikomu neznámého důvodu rozhodl, že odmítne moji slivnivku břišní a začal ji napadat. Proto jsem začala být unavená a hubnout. To už byly znát vysoké cukry v mém těle, protože slinivka postupně přestávala vytvářet inzulin. Tato nemoc se vyskytuje jen u mladých lidí a to dokonce i od narození. V nemocnici jsem se setkala s půlročním miminkem co mělo také cukrovku. :( U tohoto typu je to, dle doktorů, na celý život a pokaždé se podává inzulin. A co je ten inzulin? Je to látka, kterou vylučuje slinivka. Dalo by se říct, že zpracovává cukry (nebo také sacharidy) z jídla a přetváří je na energii. Já si píchám inzulin chemicky vyrobený, alias humání, dříve se používal zvířecí. Problém je, že jsou bohužel i diabetici, kteří jsou na ten nový alergičtí a mají obrovské problémy sehnat ten původní. Ještě jsem Vám chtěla osvětlit jaký je rozdíl mezi cukrovkou prvního a druhého typu. Ten první jsem Vám v předchozích řádcích popsala, niní k tomu druhému. Rozdíl spočívá v původu onemocnění. Dostávají ho pouze starší lidé a to z důvodu přecitlivělosti jejich těla na inzulin. Většinou jim jsou předepisovány diety a léky, pouze v horších případech inzulin.
Teď s odstupem času už je to lepší, ale zdaleka ne tak ideální. Stále se musím hlídat, abych se včas najedla, aby mi zvážili hranolky v restauraci... Není to jednoduchý, ale dá se s tím žít. Nám, mladým diabetikům, nezbývá nic jiného než se s tím naučít žít a užívat si života jako každý jiný.

A na závěr? Protože jsem dostala cukrovku když mi bylo 14, tak pevně věřím, že jsou to hormony. Zkouším aletrnativní léčby jako je homeopatie a jiné. Vím, že mi doktorka nemůže říct, že existuje nějaka malá šance na vyléčení, ale přesto doufám. :) Takže mi držte palce.. a děkuji za Váš čas

Klárí ♥
 

1 person judged this article.

Comments

1 xxkiqaxx xxkiqaxx | Web | 31. august 2011 at 19:27 | React

Držím ti silno palce nech sa s toho dostaneš :-) tak veľa šťasia! :-)
A ešte by som k tomu dodala že človek si uvedomí aké je hlavné zdravie až keď mu niečo je :-( a to je fakt smutné :-(

2 Klárí ♥ Klárí ♥ | Email | Web | 31. august 2011 at 19:29 | React

[1]: Děkuju za podporu :)

3 Lexi Lexi | Web | 31. august 2011 at 19:50 | React

doufám, že se z toho dostaneš, i když, jak sama píšeš, pravděpodobnost je malá :( ale i tak ti to snad výjde :))

4 Brunett Brunett | Web | 7. september 2011 at 16:14 | React

Mrzí mě jedna věc. Že v tu dobu jsem ti nemohla pomoct. Vždycky mě to rozbrečí, a to děsně moc. Jo, teď tu brečím :)
Moc hezká článek. Vybrala sis dobře. :)

5 Klárí ♥ Klárí ♥ | Web | 7. september 2011 at 16:49 | React

Nevyčítej si to! :) Už je to za mnou, ta kritická část. :) A neplač! Nic to nevyřeší... :)
Díky... :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement